streda 30. októbra 2019



    TURÍNSKE PLÁTNO
      Detektívny príbeh dvoch tisícročí a dobrodružstvo poznania
        Eduard Piovarči

"Ježiš /pokoj jemu/ povedal: Svet je mostom. Prejdite po ňom, ale nezostávajte na ňom!"
toto v kresťanskom svete celkom neznáme Ježišovo slovo bolo objavené vytesané do steny v jednom indickom mŕtvom meste Fatéhpur Síkrí /neďaleko mesta Agra, asi 175 km na juh od Dillí/. V máji 1601 vošiel do tohoto mesta triumfálne cisár Mughal Akbar /1542 - 1605/ a na pamiatku nechal vedľa hlavného portálu vytesať tento nápis...    /Holger Kersten - Ježiš žil v Indii/


Patrik ide dosť po povrchu, nespomína Talpiotskú hrobku, nespomína Jakubovo osárium ani osária ktoré dokazujú identitu významných postáv z evanjelií, a nespomína ani prácu Claudia Tresmontanta ani to že jeden člen s projektu STURP Roy Rogers prišiel na to že datovanie Turínského plátna bolo sfalšované zrejme zámerne, vôbec sa nezaoberal fenoménom plátna jednoducho to odbil datovaním. Faktami sa naozaj nezaoberá a kĺže po povrchu ako po lade.
Pritom pri neskoršej prehliadke plátna 12 rokov po datovaní sa zistilo že do plátna na jednom jeho rohu kde sa odoberali vzorky na datovanie v troch na sebe nezávislých laborkách, bola pracne zatkaná stredoveká tkanina a aby sa rozdiel nepoznal použilo sa v tom rohu farbivo pričom v roku 1978 skupina štiridsiatich amerických a talianských vedcov z ktorých len 4 boli katolíci v projekte STURP potvrdili napríklad i to že na plátne neboli nikde stopy po farbive.
Prieskum plátna sa robil v Talinskom Turíe pomocou šiestich ton prístrojov. Dr. Raymond Rogers, chemik z Národného laboratoria v Los Alamos v americkom štáte Nové Mexiko u vzoriek zo stredovekej záplaty i pôvodného rúcha v roku 2003 zisťoval, či obsahujú vanilin. Vanilin vzniká rozpadom ligninu v bunečných stenách rastlín. Z lanových tkanín postupom času mizne a podľa jeho množstva sa určuje vek materiálu. Zatiaľ čo v opravovanej časti bol vanilin prítomný, vlákna z pôvodnej tkaniny už túto látku neobsahovali. Podla toho odhadol Rogers vek Turínského plátna na 1300 až 3000 rokov.
Jeho poznatky sú v zhode s predchádzajúcim výskumom vedcov zo skupiny STURP, ktorí využili metódu ultrafialovej fluorescencie a oznámili, že cíp, z ktorého boli v 80. rokoch odobrané vzorky, nie je zhodný s ostatnými časťami pohrebného rubáša. Štúdia Dr. Rogersa bola 20. januára 2005 publikovaná v odbornom časopise ThermoChimica Acta. Krátko po tom 8. marca 2005 Raymond Rogers zemřel na rakovinu.
Patrik Kořenář si nedal tú prácu aby si tieto skutočnosti zistil. Sú dávno známe a tak sa jeho uzávery javia ako veľmi plytké až neseriózne.
Ešte predtým v roku 2000 už odborníci pripustili možnosť omylu pri datovaní. Veľmi dobre sa vedelo že plátno bolo v stredoveku opravované, najmä okraje boli viditeľne zaplátované. V roku 2002 boli záplaty odstránené a reštaurátori vyjadrili vážne pochybnosti o kuse tkaniny použitej k datovaniu v roku 1988. Ten fragment je mastný a je v ňom inkrustovaný uhlík pochádzajúci z požiaru, ktorému plátno uniklo v roku 1532 v Chambéry uviedla v roku 2002 vedúca výskumného teamu Dr. Mechthilda Fluryová-Lembergová zo Švajčiarska. Tí čo odoberali vzorky plátna v roku 1988 dobre vedeli čo robia a odkiaľ vzorky odoberajú. Nešlo o omyl aj keď to za omyl dnes už vydávajú. Vzorka látky z Turínského plátna odobraná v roku 1988 bola skúmaná tiež vedcami zo švajčiarského Spolkového vysokého učenia technického (Eidgenössische Technische Hochschule, ETH) v Curychu. “Keď som čítal ich správu, domnieval som se, že ich hypotéza je nepravdepodobná, ale môžem ju overiť na vzorkách, ktoré som archivoval,” popísal svoju počiatočnú skepsu Rogers. V auguste 2003 mu kolega z týmu STURP poskytol vzorky rúcha využité pri rozbore v roku 1988. Následná analýza, pri ktorej mu asistovala Anna Arnoldi z Milánskej univerzity, ho prinútila diametrálne prehodnotiť názor. “Bol som ohromený, keď som zistil, že s nimi musím súhlasiť,” povedal Rogers. Vzorka totiž na rozdiel od zbytku plátna obsahovala morené farbivo, moridlo z oxidu hliníku, vanilin a spletené vlákna vlny s ľanom. Morené farbivo se vo Francúzsku a v Anglicku do 16. storočia nepoužívalo! “Datovanie z roku 1988 bolo pre dodané vzorky určite správne. Nieje však pochýb o tom že, radiokarbonovou metódou skúmaný vzorok má úplne iné chemické zloženie než hlavná časť rúcha. Publikovaná doba vzniku tohoto vzorku sa nezhoduje s dobou, kedy bolo plátno vytvorené,” konštatoval Rogers. A to je len jeden malý ale podstatný detajl ktorý Patrikovi unikol a sú tu ešte ďalšie ku ktorým sa pre nedostatočnú analýzu problematiky jednoducho nedostal a nemohol dostať. Skrátka mnohé fakty chlapec prehliada, alebo zámerne neberie do úvahy. Tuto problematiku je nutné študovať omnoho hlbšie

Jakubovo osuárium

Jakubovo osuárium bylo vystaveno v Royal Ontario Museum od 15. listopadu 2002 do 5. ledna 2003
Jakubovo osuárium je dva tisíce let stará vápencová schrána pro uchování kosterních pozůstatků zemřelého. V boční stěně je vyryt aramejský nápis Ja'akov bar-Josef achuj di-Ješua (česky: „Jakub, syn Josefův, bratr Ježíšův“). Existence osuária byla zveřejněna 21. října 2002 na tiskové konferenci ve Washingtonu, kterou uspořádaly Discovery Channel a Biblical Archaeology Society. Počáteční překlad nápisu pořídil znalec semitských nápisů André Lemaire, podle jehož článku otištěném v listopadu 2002 v Biblical Archaeology Review jsou schrána i nápis autentické. Místo a doba nálezu jsou neznámé. Vlastníkem schrány je izraelský inženýr a sběratel starožitností Oded Golan.
Je-li nápis skutečně původní, jedná se o nejstarší archeologický záznam o Ježíši z Nazaretu. O původnosti nápisu se nicméně vedou spory. Izraelský památkový úřad v roce 2003 rozhodl, že nápis je falzifikátem mnohem pozdějšího data. Toto rozhodnutí však nebylo vědeckou obcí všeobecně akceptováno.
Oded Golan byl v prosinci 2004 obviněn ze 44 případů falšování a podvodu včetně toho, že zfalšoval nápis na osuáriu. 3. října 2010 bylo soudní projednávání uzavřeno.Rozsudkem ze 14. března 2012 byl Oded Golan zproštěn obžaloby z falšování ossuária.


Výsledok vyhľadávania obrázkov pre dopyt Talpiotská hrobka

Ježíšova hrobka

Po delší odmlce přidávám další zajímavý článek. Nepatří zas až tak do tématu těchto stránek, ale přijde mi tak důležitý, že jej nemohu nechat jen tak ladem :-)
Tento článek je výtah z knihy Hrobka Ježíšovy rodiny, autoři Simcha Jacobovici a Charles Pellegriono.
V roce 1980 vrcholil příliv turistů, přistěhovalců, i výstavba na jeruzalémských kopcích, tím stavební firmy náhodně objevovaly po celém Izraeli nová archeologická naleziště.
Dne 28.3.1980 buldozery narazily na zvláštní hrobku.
Ta byla zařazena do katalogu izraelského Úřadu starověkých památek pod číslem IAA80/500-509.
Na průzkumu hrobky se podíleli archeologové: Eliot Braun, Josef Gate, Amos Kloner a student archeologie Šimon Gibbon.
Hrobku začali prohledávat až za úsvitu třetího dne po objevení hrobky 30.3.1980.
Nad vstupem vedoucím do chodby byl umístěn symbol – reliéfní skulptura – záměrně vyřezané obrácené V nebo Y. Byla široká více než metr a v jejím středu byl umístěn výrazný kruh. Jinak řečeno kruh ve velké krokvi. Archeolog Šimon ve své pozdější terénní zprávě poznamenal, že pyramidě se podobající krokev měla nahoře jakýsi „komínek“. Na jiných nalezených hrobkách žádný takovýto symbol nebyl.
V hrobce se za léta vytvořil po kolena vysoký nános zemědělské půdy, tzv. terra rossa.

Archeologové zde nalezli 6 pohřebních výklenků (tzv. v hebrejštině kochim a v latině loculi) vytesaných ve třech ze čtyř zdí komory. Ve výklencích napočítali celkem 10 schránek na kosti.
Hrobka byla vytesána s precizními detaily, musela patřit významným lidem.
Zvláštní obdiv měly dvě obloukovité „arcosolie“ neboli základní pohřební police vytesány do severní a západní zdi.
Úkolem archeologů bylo vynosit všechny schránky ven, zdokumentovat hrobku a nechat jí zahrnout nebo zničit staviteli.
Další zajímavostí byly na zemi umístěné tři lebky v přední komoře, které nepatřili „obyvatelům“ hrobky. Rozhodně tam nebyli pohřbeni podle židovských pohřebních zvyklostí prvního století. Dle rozmístění třech lebek v předsíni lze usoudit, že by se mohlo jednat o jakýsi obřad. Byly tam opravdu jen lebky, žádné kosti. Tvořili jakýsi rovnoramenný trojúhelník, jehož základna byla orientována směrem k jeruzalémské chrámové hoře.
Vysvětlením lebek v hrobce můžeme nalézt u templářů. U templářů je totiž jedna věc zajímavá: jedno z nejzajímavějších obvinění církve proti templářům bylo, že rytíři uctívají lidskou lebku. A také že tato lebka je údajně spjata s Ježíšovou rodinou. Říkalo se také, že templáři provádějí tajný obřad, při němž je zasvěcovaný povinen obejít po obvodu trojúhelníku a kruhu lebku a zkřížené hnáty. A to, že bohatství získali dík objevení posvátných jeruzalémských relikvií, které jim po jistý čas poskytovaly jakousi tajnou moc nad Vatikánem. Je tedy možné, že se hrobka stala na krátký čas svatyní templářských rituálů? Možná si templáři odnesli sebou do Evropy i symbol na průčelí, vysvětlovalo by to zavedení pyramidy a vševidoucího oka.

Schránky:
A nyní konkrétnější popis schránek nalezených v hrobce.
20% jeruzalémských schránek má na sobě nápisy. A i tyto nalezené je měly a velice zajímavé.
1) Schránka 80/500 – nese nápis Mariamnu e Mara (Mara Mariamné, řecká verze Miriam) a to napsáno řecky. Schránka byla větší než ostatní, velká skoro 70cm a byla celá ozdobená růžicemi. V prosinci 2005 zjistila specialistka na nápisy Tal Ilanová, že část nápisu Mara (Marie) může znamenat zároveň „mistr“ a „pán“. Před slovem Mara byl řecký symbol znamenající „známá také jako“.
Při snaze spojit Marii Magdalskou s nalezenou Mariamné zavedlo Simchu k práci Francoise Bovona, novozákonního znalce z Harvardovy univerzity. Jednalo se o starobylý rukopis napsaný v řečtině. Na první straně stál titul „Skutky Filipovy“ (podrobnější info níže). V tomto textu byla Marie Magdalská apoštol, kázala a křtila a konala léčivé zázraky. Tato Marie byla hodně odlišná od Magdalény církevního učení a vůbec to nebyla „padlá žena“. Podle apoštola Filipa, který se označuje za Mariina bratra, není známa jako Magdalena, žena z Magdaly. Lépe je známa pod přijatým jménem, stejným jako to, které je napsáno na boku schránky: Mariamné.
Na schránce bylo řecky napsáno Mariamnu, tj. Mariamny, se zdobným přídavkem či ocáskem na konci. „Nu“ byla zdrobnělina známějšího Mariamné, což je zase řecká verze jména Miriam, tj. Marie. Druhou část nápisu tvořila řecká verze aramejského slova značícího „pán“ či „mistr“. Celý nápis bylo možné přečíst jako  Mariamny, zvané také Pán/mistr.
Profesor Tabor poukázal na to, že stejná gramatická vazba odhaluje, že genitiv se tu vztahuje na samotnou schránku a že nápis lze proto číst jako (toto je schránka) Mariamny zvané jako Mistr. Tento nápis nám nabízí ojedinělou situaci: žádný jiný nápis, jako je tento, prostě neexistuje. Na této schránce jsou vedle sebe vytesána dvě V (bez odpovídající kamenické značky na víku).
Řecká ortodoxní církev oslavuje dodnes Marii Magdalskou, které říkají Mariamné, každého 22.7. Uctívají ji jako nositelku svaté myrhy a rovnou apoštolům.

2)
 Schránka 80/501 – byla hladce vyleštěná, zdobená vyřezanými růžicemi ve vyřezaných rámech, její nápis byl v hebrejštině vyrytý s větší pečlivostí než ostatní a nese jméno Yehuda Bar Yeshua (Jehuda Bar Ješua = Juda, syn Ježíže). Je domněnka proč je v evangeliích Juda jako bratr Ježíše a ne syn, jako na osuáriu (více info níže). Je totiž možné, že pro bezpečnost syna jej Ježíš vydával za svého mladšího bratra. Bylo dáno, že když římané zabili otce, následoval i syn. Děti uchazeče o trůn byly odsouzeny k smrti, ale sourozenci někdy směli zůstat naživu.
3) Schránka 80/502 – nese hebrejsky psáno Matia (Matouš). Za předpokladu, že genealogie uvedená v Lukášovi 3 popisuje rodokmen Ježíšovy matky Marie, jak věří mnoho badatelů, bylo jméno Matouš v její rodině běžné. James Tabor uvádí: Matouš bylo kněžské jméno a Marie měla skrze příbuzenský vztah s Alžbětou, matkou Jana Křtitele, kněžské příbuzenstvo. Také Mariin dědeček se jmenoval Matouš, takže je docela možné, že v rodinné hrobce mohl být pohřben např. vlastní bratranec nazvaný po dědovi Matouš. Na této schránce se nacházejí také podivné znaky. Na vnitřní stěnu nádoby kdosi napsal cosi, co vypadá jako spěšně načmáraná písmena hebrejské abecedy: malé „mam“ (m), malé „tav“ (t) a malé „jhe“ (a). Tyto symboly zůstávají nesrozumitelné. Je však také možné je číst jako „Matja“ – Matouš. Možná že jde o poznámku, kterou si kameník udělal pro sebe předtím, než vytesal formálnější nápis zvenčí.

4)
 Schránka 80/503 – nese nápis Yeshua Bar Josef ( Ješua Bar Josef  = Ježíš, syn Josefa). Na schránce předchází před slovy Ježíš, syn Josefa velký kříž se základnou přesně připojenou k základně prvního tahu slova Ježíš. Kříž je vyšší než jméno a nakloněný k pravé straně nápisu v úhlu příznačně připomínajícím středověké církevní zobrazování Ježíše, který si nese svůj vlastní nástroj umučení a pokoření. Hloubka a šířka značky je totožná s tahy každého písmene nápisu, což naznačuje, že kříž i slova byly vyryty stejným rydlem, stejnou rukou a ve stejnou dobu. Další anomálií na této schránce je, že na víku se nachází ještě vyryté V nebo krokev a hluboko vyrytá šesticípá hvězda (s jedním paprskem vychýleným do sotva rozpoznatelného V). Ať už kříž, hvězda a V znamenaly cokoliv, nemají v oblasti kamenických značek žádnou obdobu.
5) Schránka 80/504 – Yosa nebo Yose (Josa či Jose – zkratka Josef). S tímto jménem byl nejdříve problém, až poté se objasnilo, že Josa je zdrobnělina Josefa. Josa je jediný, který se kdy našel. A ke všemu je Josa znám z Markova evangelia. Josa či v řečtině Joses je výslovně uveden jako jeden z Ježíšových čtyř bratří. Tato přezdívka byla ojedinělá a nevyskytuje se na žádné jiné kostní schránce a přitom se dochovala i v anglickém překladu Nového zákona.
6) Schránka 80/505 – na sobě nese jméno Maria (Marie) hebrejskými písmeny, ale napsané tak, jak se vyslovuje latinsky. To bylo neobvyklé z důvodu, že do dnešního dne nese z tisíců schránek pouze osm dalších jméno Marie v hebrejštině.

7)
 Schránka 80/506 – utrpěla v zemi výrazným minerálním odpařováním velké škody a s výjimkou velkého znaku podobného kříži na jedné straně, byly všechny rýhy v drolivém vápenci nečitelné. Tento kříž dominuje celé jedné straně a je větší, než u jakékoli kamenické značky můžeme oprávněně očekávat.
8,9) Schránky 80/507-508 – byly také poškozeny a bez nápisu
10) Schránka 80/509 se měla později stát sama o sobě záhadou: zmizela, než ji mohli vyfotografovat, nebo řádně prozkoumat co do insignií, výzdoby nebo napsaných jmen, ale ne dříve, než byla katalogizována.
Harshel Shanksem našel v Izraeli schránku s nápisem Jakub, syn Josefa, bratr Ježíše na trhu se starožitnostmi bez jakékoli zdokumentované minulosti. Nápis Jakubovy schránky byl v podezření, že jeho část je padělána – konkrétně část bratr Ježíše, ale Geologický průzkum Izraele (IGS) a světové proslulý, bývalý kněz André Lemure z francouzské Sorbonny ji ověřili a prohlásili za pravou. Avšak IÚSP i přes veškeré testy které potvrzovaly pravost Jakubovi schránky tvrdilo, že nápis je padělaný. Z jistého hlediska to tak vypadalo, ale nejednalo se o padělek, ale pouze o vyčištění schránky, které zapříčinilo poškození ze kterého usuzovali, že je to padělek. K tomuto poznatku o čištění došlo v roce 2002. V roce 2006 dr. Wolfgang Krumbein, profesor oldenburské univerzity v Německu a jeden z předních světových odborníků na geochemii, geomikrobiologii a kamennou patinu, provedl svůj vlastní průzkum mikrovzorků patiny z nitra písmen první a poslední části nápisu „Jakub, syn Josefa, bratr Ježíše“ a dospěl k závěru, že muselo uplynout 50-100let (a pravděpodobněji celá staletí) než se vytvořilo specifické složení patiny a tudíž nápis zcela jistě není podvrh. Mohla být tato schránka onou zmizelou IAA 80/509 z Talpiotské hrobky?
Velkou zajímavostí je, že šest z deseti schránek nesly lidská jména. Je to výjimečně vysoké procento ve srovnání s ostatními hrobkami.






Symboly:
Jak jsem již uvedla, na schránkách se nacházejí různé symboly. Mezi zajímavější patří kříž. Faktem totiž je, že rané ježíšovské hnutí nepřevzalo nástroj umučení jako náboženský symbol. Bylo by to, jako kdyby my jsme měli za symbol např. elektrické křeslo. I přesto to neznamená, že rané ježíšovské hnutí nemohlo používat křížový symbol jako náboženský. Nereprezentoval pro ně nástroj umučení, na který byl přibit Ježíš. Křížové symboly předcházely pravděpodobně konstantinský kříž a teprve později byly proměněny v symboly kříže, jak je známe dnes.
Dalším zajímavým symbolem byl symbol umístěný nad vchodem do hrobky (viz text výše). Takovéto podobné symboly zdobí zednářské temply, jedná se o kružítko ve tvaru krokve, uzavírající kulaté písmeno G ve tvaru kruhu. Další podobný symbol pojatý jako úplná pyramida (nebo trojúhelník) uzavírající vševidoucí Boží oko, lze dnes nalézt na kostelech a zednářských templech po celém světě – od moderních barevných oken v Chrámu zvěstování v Nazaretě přes starověké malby v klášteře Svatého kříže v Jeruzalémě a přece nikdo neví, co tento symbol znamená. Faktem je, že krokev a kruh se objevily v celé Evropě najednou, jakoby spontánně, po první křížové výpravě. Onen symbol jakoby začal žít svým vlastním životem a nejčastěji byl spojován s heretickými skupinami, jako byli templáři a později svobodní zednáři.
Jistě každého napadne falzifikace kostních schránek, ale to by bylo zbytečné. Schránky si může koupit kdokoliv v každém jeruzalémském starožitnictví za pouhých 5 dolarů. Lidé je používají i třeba jako květináče.
6. dubna 1980 byla tzv. Talpiotská hrobka prázdná. Krátce nato náboženské úřady uzavřely složku hrobky IAA80/500-509 a velmi brzy byla hrobka zapečetěna ochranným ocelovým pouzdrem pokrytým vrstvou betonu.
Archeologové pořídili pouze 1 fotografický snímek a to se symbolem nad vchodem, ostatní fotografie prý byly tak podexponované, že byly nepublikovatelné. Jediné jiné foto pořídila jistá Rivka Maozová, která na hrobku upozornila.
Tím vše skončilo a archeologové po šestnácti letech pro BBC vše podivné vyvrátili a popřeli jakoukoli spojitost s Ježíšem.
Jak jsem se již výše zmiňovala, hrobka nebyla zničena, jen zapečetěna a po dlouhých letech jí bylo načase znovu nalézt, řádně prozkoumat a zdokumentovat.
V roce 2005 Simcha znovu našel Ježíšovu hrobku, byla zasypána mezi činžáky. Než v roce 1980 hrobku uzavřeli, IÚSP z ní udělal genizu. To je místo, kam se „pohřbívají“ poškozené svaté texty, jako knihy motliteb a bible. Podle židovského zákona se nesmí vyhodit, je třeba je pohřbít jako lidské bytosti. Takže když Simcha vstoupil do hrobky, byla plná těchto rozpadlých textů.
Simcha a jeho tým odebrali veškeré vzorky z osuárií, které byli umístěny ve skladu IÚSP a z Ježíšovi hrobky.
Zajímavostí v hrobce bylo, že strop byl totálně  promáčený a i přes veškeré budovatelské práce a zemětřesení vydržel a nespadl.
DNA
Vzorky z hrobky a osuárií byly testovány ve specializované univerzitě (Thunder Bay v Ontariu, Lakeheadská univerzita), která vlastní jednu z pěti nejlepších laboratoří pro paleo-DNA na světě.
Paleo-DNA laboratoře se specializují na získávání DNA z lidských pozůstatků, na které si běžná laboratoř netroufá.
Cílem bylo dokázat rozdílné DNA u Ježíše a Mariamné, jelikož lidé pohřbeni ve stejné hrobce bývali spřízněny buď pokrevně, nebo sňatkem! Bohužel jejich ostatky byly hodně poškozené a tak v laboratoři mohli odebrat a porovnat pouze mitochondriální DNA, což je ovšem DNA zděděná po matce, z matky na dítě. Znamená to, že mohli identifikovat mateřský příbuzenský vztah. Tj., že můžeme klást pouze tyto otázky: Jsou tito dva jedinci matka a dítě? Jsou to bratr a sestra? Nebo jde o dva nepříbuzné jedince?
Výsledky ukazovaly konkrétní báze kyseliny nukleové: adenin (A), cytosin (C), guanin (G) a thymin (T)
Schránka 80/503 – Ježíš – ukazatel 140:  CTACCC
Schránka 80/500 – Mariamné – ukazatel 140: ACCTAG
Schránka 80/503 – Ježíš – ukazatel 120:  CCAGTAGGAT
Schránka 80/500 – Mariamné – ukazatel 120: ACCCACTAGG
Schránka 80/503 – Ježíš – ukazatel 130: ATCAACAAAC
Schránka 80/500 – Mariamné – ukazatel 130: ATACCAACAA
Jak je vidět, rozdíly ve výsledcích jsou. Toto vše tedy znamená, že tento muž a tato žena neměli stejnou matku, nemůže to být matka a dítě a nemůže to být ani bratr a sestra ze společné matky. A protože tyto vzorky pocházejí ze stejné hrobky a předpokládáme, že jde o rodinnou hrobku a pokud jsou tito dva jedinci nespřízněni, jde nejpravděpodobněji o manželku a manžela.
Další testy začal v roce 2006 provádět Bob Genna, ředitel kriminalistické laboratoře suffolského okresu v New Yorku. Testy prováděl pomocí elektronového mikroskopu, kde zkoumal jednotlivé vzorky patiny, jak z hrobky, tak i z osuárií. Testy byly zaměřené na to, zda mají skutečně stejné výsledky a jsou opravdu z jedné hrobky. Přibyla k nim i Jakubova schránka, kterou považovali za ztracenou desátou schránku z Ježíšovi hrobky.
Pomocí testů se zjistilo, že skutečně všechny schránky, včetně Jakubovy, pocházejí z talpiotské hrobky. A dále také prokázali (jako již jiné testy předtím), že nápis na Jakubově schránce nebyl zfalšovaný, ale že rozdíly v testech způsobilo opravdu čištění saponátem.
Aby definitivně potvrdili, že Jakubova a ostatní schránky skutečně pocházejí z talpiotské hrobky, odebrali vzorky patiny ještě ze dvou nejpodobnějších hrobek. Potřebovali tím vyloučit, že žádná hrobka nemá stejné „otisky prstů patiny“. A testy prokázaly, že každá je jiná a není mezi nimi žádná shoda.
V kombinaci s newyorskými údaji o patině zjistila Krumbeinova analýza povlaku patiny nacházející se uvnitř klíčových písmen „Jakubova“ nápisu, mimo veškerou pochybnost, že kostní schránky s nápisy „Jakub“ a „Ježíš“ byli kdysi po tisíciletí uloženy společně v téže hrobce.
V témže roce, v květnu se k týmu přidal soudní znalec Clyde Wells, odborník na vlákna. U osuária Mariamné vypadaly vlákna starobyle, hluboce prosycené zeminou. Vypadala jako nějaký druh lnu smíšený zřejmě s vlákny buničiny na bázi papíru.
Pak přišla na řadu vlákna z Ježíšova osuária, byla jiná než u Mariamné. Zde to nebyla bavlna ani len. Ani to neodpovídalo žádnému jinému materiálu, dnes používanému v kterékoli tkanině na světe. Vypadalo to jako vlákna rozdrcená na kaši a pak utkaná (nebo vylisovaná). Pravděpodobně to ve své době byl ten nejprostší a nejlevnější materiál (část pohřebního rubáše).
Statistika
A nyní pár čísel pro lepší přehled výjimečnosti jmen na schránkách.
Jméno Ježíš se na všech nalezených schránkách objevilo pouze šestkrát. Za sto let archeologie se nalezly jen dva nápisy zmiňující se o Ježíši, synovi Josefa. Poprvé se schránka se jménem Ježíš, syn Josefa našla v roce 1926. Nález byl oficiálně ohlášen až 6.1.1931 na konferenci v Berlíně. Bylo na ní několik pozoruhodných věcí:
1) člověkem, který identifikoval nápis, byl profesor Eleazar Sukenik z Hebrejské univerzity, archeolog, který byl později v roce 1948 zodpověděný za objevení svitků od Mrtvého moře
2) dochovala se úplná kostní schránka kromě víka. Dodnes je vystavena v Izraelském muzeu, ne jako jedinečný nález, ale jako ilustrace toho, jak běžná byla jména jako Ježíš a Josef v Judsku prvního století
3) další zajímavostí byla přezdívka napsaná na její boční straně: „Ješu“ čili Ježíš
V hebrejštině neexistoval žádný ekvivalent pro „Ježíše“. Vlastní jméno zní Ješua nebo Jošua. Ježíš mohl být znám i pod starověkým ekvivalentem Još. A zde na schránce byly obě verze – Ješua i Ješu.
Sukenik na doporučení svých kolegů nakonec ustoupil od tvrzení, že se jedná skutečně o Ježíšovi pozůstatky. Její původ nebyl a není znám, jelikož schránka byla nalezena ve sklepeních Rocekefellerova muzea. Veškeré souvislosti se ztratily.
Odhaduje se, že za celé období používání kostních schránek nesl jméno Ježíš každý první muž ze 79.
Jméno Marie nesla každá první žena z 24.
Jméno Mariamné známe také jako Mara nesla pouze jedna žena ze 193.
Pokud vynásobíme 79x24x193 vyjde nám statistika, že šance aby se sešly všechny tyto jména v jedné hrobce je 1:365928. Jinak řečeno: protože v Jeruzalémě žilo v období používání kostních schránek nanejvýš 80tis. osob mužského pohlaví, bylo by zapotřebí čtyř takových Jeruzalémů, aby se v nich našel jiný Ježíš, jehož ostatky byly uloženy v hrobce s příbuznými s touto kombinací jmen.
Jméno Josef nesl každý první muž ze 7.
Když vynásobíme 365928×7, zjistíme tedy, že šance kumulace těchto jmen v jedné hrobce je 1 : 2,5mil.
Starověký Izrael měl méně obyvatel než dnešní Brooklyn (2,5mil). A nejen to, z malého počtu lidí bydlících v oné době v Jeruzalémě si jenom malý zlomek mohl dovolit, nebo toužil být pohřben do hrobky a uložen do kostní schránky. Tím pádem není zas až tak bláznivý nápad spojit nějaký nápis na některé schránce s historickým Ježíšem. Také nás nepřekvapuje, že v Egyptě v Údolí králů byli nalezeni faraóni které známe z dějin, protože jen elita si mohla dovolit mumifikaci, proto by pro nás nemělo být žádné velké překvapení, když najdeme kosti Ježíšových stoupenců.
Neexistovalo prostě příliš mnoho lidí, kteří v oné době podporovali druhotný pohřeb. A z historického hlediska byla tou nejslavnější rodinou pěstující v 1. století druhotné pohřby a žijící v Jeruzalémě rodina Ježíše.
Na otázku, zda by lidi překvapilo a odvrátilo od jejich víry kdyby DNA prokázalo, že se jedná skutečně o Ježíše, jistý otec Fernando sdělil: List sv. Pavla korintským praví o vzkříšení. Tj., že vzkříšené tělo Kristovo (jak to chápe apoštol Pavel) je duchovní, nemateriální. Ono fyzické tělo zahynulo a pokud by byly kterékoli jeho části nalezeny a identifikovány, nijak by to neovlivnilo realitu jeho vzkříšení.
Nejprostší schránka, nejprostší rubáš. Vše splynulo se vším kanonickým i nekanonickým, co jsme kdy četli o Ježíšově filozofii a o jeho ponaučení, že člověk má cestovat životem nalehko. Jestliže je 80/503 skutečně kostní schránou Ježíše Nazaretského, pak on i ti, kdo ho pohřbili, prováděli v praxi co kázal.
A nás závěr pár všeobecných informací.
Rodina Ježíšova
Proč se ale žádná evangelia nezmiňují o manželce a synovi Ježíše Krista? Zřejmě proto, že je jako svou rodinu nepředstavoval. Ježíš, jeho rodina a jeho následovníci si byli vědomi toho, že žijí v římské společnosti a že Římané zabíjejí všechny uchazeče o královský trůn na územích jež ovládají, ale sourozence nechávají často naživu, proto se zřejmě žádné evangelium o Marii a Judovi nezmiňují jako o přímé rodině, nebo zmiňují, ale šifrovaně.
Je možné, že Judu představoval jako svého bratra a Marii jako „druha“ nebo „milovaného“ přítele.
V křesťanské tradici figuruje Ježíšův bratr Juda jako Svatý Juda, jeden z apoštolů. Jiný apoštol tu vystupuje jako Juda Tomáš Didymos. O koho se jednalo? Didymos bylo slovo, ne jméno, doslova to byl řecký výraz pro „dvojče“. Tomáš v hebrejštině jako jméno neexistovalo. Tomáš v hebrejštině T´om znamená také dvojče. Toto jméno tedy silně naznačuje, že Juda a Tomáš byli ve skutečnosti jedna a tatáž osoba.
V Tomášově evangeliu se říká: Ježíš Tomášovi: „V den, kdy jsi byl jedním, stal si se dvěma“. Zdá se, že přesně to se stalo s Judou. Stal se jak Tomášem, tak i Judou. Ve výroku 13 píše Juda Tomáš o tajemstvích uchovávaných mezi ním a Ježíšem a navždy skrytých před apoštoly, kteří se ho vyptávají co mu Ježíš zjevil, on odpovídá: „Jestliže Vám povím jen jednu z věcí, které mi řekl, vezmete kameny a budete je na mne házet a z těch kamenů vyjde oheň a spálí vás“. Je tedy možné, že se jednalo o tajemství jejich skutečného vztahu otce a syna?
Marie Magdalská byla podle gnostických evangelií „Ježíšova družka“. Stejně jako v evangeliích schválených církví. Je to i v těchto textech Marie Magdalská, komu se Ježíš zjeví po svém vzkříšení jako prvnímu člověku.
V gnostickém evangeliu se Marii Ježíš zjeví rok a půl po svém ukřižování a svěří jí závěrečné zjevení o budoucím světě.
Marie Magdalská je identifikována v Mariině evangeliu také jako žena, kterou „spasitel miloval víc než ostatní ženy“, „spasitel ji jistě poznal velice dobře“. V biblickém světě mělo slovo „poznal“ velmi speciální a intimní význam: „poznal člověk svou ženu a ta otěhotněla a porodila Kaina“ a „i poznal Kain svou ženu, ta otěhotněla a porodila Epocha“. Byla tedy podle všeho Marie Magdalská skutečně manželka Ježíše?
Skutky Filipovy
Jsou apokryfní novozákonní text z oficiálního kánonu. V roce 1976 získali badatelé Francois Bovon a Bertrand Bouvier povolení prozkoumat obsah knihovny kláštera Xenofonthos na hoře Athosu. Tam objevili zázračně dochovanou, skoro úplnou kopii Skutků Filipových ze 14. století, přepsanou z textů snad o tisíc roků starších. V červnu 2000 vydali Bovon a Bouvier první francouzský překlad Skutků Filipových z hory Athosu spolu s identifikací Marie Magdalské jako Mariamné, sestry apoštola Filipa. Tento text nám nabízí mnohem úplnější popis Marie Magdalské než Evangelia. Marie je zde silná postava, totožná s obrazem jak nám jej nabízí jiný středověký text, gnostické Tomášovo evangelium. Zdá se, že podle těchto textů Ježíš zplnomocňoval ženy. Tahle sestra apoštola Filipa, když se s ní setkáváme poprvé, už je velice silná, věrná a blízká Pánu.
A v celém textu je zrovna tak výslovně řečeno, že tato Filipova sestra má dokonce titul apoštol (aramejsky Mara). Tahle Marie je jasně rovna ostatním apoštolům a dle textu je ještě osvícenější než Filip. Dalším zajímavým aspektem je, že tato Marie se objevuje už zcela zformována jako vůdčí církevní postata, bez jakékoli zmínky o jejím předchozím životě.
Prvořadým poselstvím je, že se na ni pohlíží pozitivně jako na křesťanského misionáře a dělá vše co dělají mužští misionáři, káže, provádí křty, uzdravuje a dělá zázraky.
Ježíš dává ve skutcích Mariamné poslední ponaučení: „A ty změň svůj ženský vzhled“. Nemyslí tím šat, je tu mystičtější smysl – poselství a to, že na mužské nebo ženské tělo je třeba pohlížet jenom jako na vnější slupku, která odívá ducha.
Zdá se, že Skutky Filipovy jsou oknem do víry raného křesťanství a že osvětlují význam nápisů na kostních schránkách IÚSP 80/500-509.
V tomto textu putuje Mariamnina skupina Sýrií na sever do řecky hovořícího světa. A tato apoštolka je doložena ve starověkém křesťanství v řecké podobě Marie Magdalské a tady, v původní řečtině, čteme samozřejmě totéž jméno. Nelze tuto Marii zaměnit za matku Ježíše, jelikož první Marie je nazývána Mariamné, o druhé Marii je ve Skutcích Filipových také zmínka, ale jen jednou, když se hovoří o Ježíšově narození a ta je tu nazvána Marie.
Podle textu se Marie vrátila nakonec zpět domů do Izraele, k řece Jordánu, ne někam na jih Francie, jak převažují tradice.
Obraz
Každý zná Leonardův obraz Poslední večeře Páně, ten je nejznámější a zajímavý, existuje však ještě zajímavější, leč bohužel ne tak známý. Jedná se o obraz Leonardova méně známého žáka Pontorma nazvaný Večeře v Emasu. Je to také večeře, ale z určitého pohledu lze říci, že „lepší večeře“. Tato večeře se totiž konala až po ukřižování Ježíše. V Lukášově evangeliu stojí: „Kráčeli dva z těch, kdo byli svědky toho, že hrobka je prázdná, směrem k Emasu a diskutovali o tom, co se stalo, když se k nim připojil sám Ježíš. Muži ho z nějakého důvodu nepoznali. Ježíš šel s nimi, hovořil o písmu a proroctví, stále ještě nepoznán a oni ho pozvali, aby zůstal na večeři v Emasu. A potom, když se projevil jako hmatatelný tvor, který láme chleba a jí ho, nechal se Ježíš najednou poznat: Tu se jim otevřely oči a poznali ho, ale on zmizel jejich zrakům.“ To je večeře zachycená Pontormem. Na obrazu Ježíš láme chléb a má svatozář nad hlavou, nepřirozený je však zářící tvar svatozáře. Je to trojúhelník s vševidoucím okem uprostřed. Jestli Pontormo nevěděl něco o hrobce Ježíšovy rodiny a symbolu na její fasádě, jak mohlo toto poznání cestovat z Jeruzaléma do Florencie přes propast 15. století a být zakódováno v jeho obraze? Možnou odpovědí jsou templáři (viz znak na zednářských templech).
 
Historie a vysvětlení pohřbívání a používání hrobek
Podle starodávných židovských zákonů, jež platí dodnes, bylo třeba vložit tělo zemřelého do půdy ještě před západem slunce.
Na většině míst v Jeruzalémě leželo skalní podloží pouhých pár decimetrů pod povrchem země. Proto se pro nebožtíky vytvářely rodinné hrobky vytesané do skály, ty odpovídaly požadavku „do půdy“. Hrobky se nacházely hned za městskými hradbami. Hrobka se zpravidla skládala ze dvou komor. Ve vnější komoře pomazali tělo parfémy, kořením a olejem a potom zabalili do plátna. Tělo v rubáši bylo zpravidla ponecháno ve vnější komoře po celý rok, aby se rozpadlo a poté se kosti sebraly z rubáše do malé vápencové kostní schránky (osuárium) a byly přemístěny do druhé místnosti, do malého výklenku. Někdy bylo na vnější stranu kostní schránky napsáno jméno zemřelého.
Hrobky bývaly zapečetěny přivalením velkého kamene před vchod.
Mnoho otázek, mnoho informací, mnoho tajemství, ale stoprocentní skutečnost stále uniká, nebo jí jen přehlížíme a ignorujeme ………?
http://dolezite.sk/Spochybnenie-Jezisa-ako-Boha-v-Biblii-3iRPCu.html
Evanjelium podľa Lukáša - kapitola 20
36 Už ani umrieť nemôžu, lebo sú ako anjeli a sú Božími synmi, pretože sú synmi vzkriesenia.
Evanjelium podľa Lukáša - kapitola 20
36 Už ani umrieť nemôžu, lebo sú ako anjeli a sú Božími synmi, pretože sú synmi vzkriesenia.

Evanjelium podľa Matúša - kapitola 5
9 Blahoslavení tí, čo šíria pokoj, lebo ich budú volať Božími synmi.

List Rimanom - kapitola 8
14 Veď všetci, ktorých vedie Boží Duch, sú Božími synmi.
19 Veď stvorenie túžobne očakáva, že sa zjavia Boží synovia.
Read more: http://dolezite.sk/Spochybnenie-Jezisa-ako-Boha-v-Biblii-3iRPCu.html#ixzz4XHtEB2P2


Patřila do rodiny Kaifáše











Typická hrobka, kam se ukládala osuária
Archeologické nálezy někdy přímo či nepřímo potvrdí existenci postav, o kterých se zmiňuje Bible. O jednom z takových nálezů informovali v roce 2011 izraelští archeologové. Jednalo se o 2 000 let staré osuárium, což je zdobená vápencová schránka, do které se ukládaly kosterní pozůstatky zemřelého.





Na nalezeném osuáriu je nápis „Miriam, dcera Ješuy, syna Kaifáše, kněze z rodu Maazjáše z Bet Imri“. Kaifáš byl židovský velekněz, který měl podíl na Ježíšově odsouzení a popravě. (Jan 11:48–50) Historik Flavius Josephus o něm mluvil jako o „Josefovi, který byl nazýván Kaifáš“. V nalezeném osuáriu očividně byly ostatky jedné z jeho příbuzných. To, že Miriam byla příbuznou velekněze, je patrné i z toho, že v nápisu na osuáriu, které bylo nalezeno dříve a které zřejmě patřilo samotnému veleknězi, je uvedeno jméno Jehosef bar Kaifa neboli Josef, syn Kaifášův.*
Osuárium patřící Miriam bylo podle vyjádření Izraelského památkového úřadu zabaveno zlodějům, kteří vykradli starověkou hrobku. Pravost nálezu byla potvrzena analýzou i samotným nápisem.
Nápis na tomto osuáriu odhalil ještě něco jiného. Obsahuje totiž jméno Maazjáše, který byl hlavou posledního z 24 kněžských oddílů, jejichž členové se střídali ve službě v jeruzalémském chrámu. (1. Par. 24:18) Podle Izraelského památkového úřadu je nápis na osuáriu dokladem toho, že „Kaifášova rodina pocházela z Maazjášova kněžského oddílu“.
Součástí nápisu je také výraz „Bet Imri“, který lze vysvětlit dvěma způsoby. „První možnost je, že Bet Imri je jméno kněžské rodiny — synů Immera (Ezra 2:36, 37; Nehemjáš 7:39–42), k jehož potomkům patřili členové Maazjášova kněžského oddílu,“ uvádí Izraelský památkový úřad. „Druhá možnost je, že [Bet Imri je] místo, odkud zemřelá žena nebo celá její rodina pocházely.“ Ať už je to jakkoli, nalezené osuárium je dokladem toho, že Bible pojednává o skutečných lidech ze skutečných rodin.

Prenesenie Rukou neutvoreného obrazu nášho Pána, Boha a Spasiteľa Ježiša Krista, to jest svätého plá

Prenesenie Rukou neutvoreného obrazu nášho Pána, Boha a Spasiteľa Ježiša Krista, to jest svätého plá O pôvode Rukou neutvoreného obrazu (po grécky Acheiropoiétos eikón, po cirkevnoslovansky Nerukotvorénnyj óbraz) hovorí cirkevný historik Eusebios (†340), pričom sa opiera o písomné dokumenty, ktoré našiel v edesských archívoch. Kresťania odpradávna považovali jeho rozprávanie za historickú udalosť, čoho dôkazom sú bohoslužobné texty na posvätenie ikon používané cirkvami konštantínopolskej tradície, medzi ktoré patrí aj naša cirkev.
Kráľ sýrskej Edessy Abgar V. (9 – 46) upadol do malomocenstva. Keď sa dopočul o Ježišovi, vyslal do Palestíny maliara Ananiáša, aby Ježiša pozval na návštevu a zároveň zhotovil jeho podobizeň. Jeho list znel takto: „Edesský knieža Abgar posiela Ježišovi, dobrému Spasiteľovi..., pozdrav. Počul som o tebe a o tvojich slávnych divoch, že bez liečiv a byliniek uzdravuješ choroby... Preto ti píšem túto pokornú prosbu: aby si sa pousiloval prísť ku mne a uzdraviť moje nevyliečiteľné choroby... Tiež počúvam, že ťa Židia nenávidia a chcú ti ublížiť. Ja mám mesto, hoci nie veľmi veľké, ale pekné a oplývajúce každým dobrom. Príď teda ku mne a prebývaj so mnou v mojom meste...“
Keď Ananiáš prišiel do Jeruzalema a našiel Ježiša, ako učí zástupy, usiloval sa nakresliť jeho podobizeň, ale nedarilo sa mu. Po dlhšom čase Ježiš poslal apoštola Tomáša, aby ho priviedol k nemu. Prv, ako Ananiáš otvoril ústa, Ježiš ho nazval menom a spýtal sa: „Kde je list tvojho kniežaťa Abgara, ktorý si mi priniesol z Edessy?“ Užasnutý Ananiáš mu ho podal a Ježiš napísal nasledujúcu odpoveď: „Blažený si, Abgar, lebo si ma nevidel, a predsa si vo mňa uveril... Píšeš mi, aby som k tebe prišiel, ale ja musím uskutočniť to, kvôli čomu som poslaný... Potom...k tebe pošlem jedného zo svojich učeníkov, ktorý ťa úplne uzdraví z tvojej choroby a daruje tebe i tým, ktorí sú s tebou, večný život.“ Nato Ježiš prikázal, aby mu priniesli vodu, umyl si tvár a pritlačil na ňu podanú štvorcovú bielu utierku. Na plátne zostala jeho tvár, akoby namaľovaná farbami, ktorú odovzdal Ananiášovi so slovami: „Odnes ju a odovzdaj tomu, ktorý ťa poslal!“ Ide o obraz, ktorý nazývame Nie rukou utvorený, lebo nevznikol ľudskou rukou.
Po návrate domov Ananiáš odovzdal kráľovi sväté plátno s Ježišovou podobizňou. Keď ho zobral do rúk a bozkával, takmer úplne uzdravel, iba na tvári zostali nejaké škvrny. Po Kristovom nanebovstúpení prišiel do Edessy svätý apoštol Tadeáš (liturgická pamiatka 21. augusta), ktorý kráľa poučil o viere a pokrstil jeho i celé mesto. Nato Abgar úplne uzdravel a rozkázal zničiť modlu, ktorá sa nachádzala nad mestskou bránou. Na jej miesto dal upevniť Rukou neutvorený obraz Ježiša Krista pripevnený na dosku a dobre chránený pred nepriazňou počasia. Vyzdobil ho zlatom i drahými kameňmi a prikázal, aby mu každý, kto vstupuje do mesta alebo z neho odchádza, prejavil úctu.
Uvedené nariadenie sa dodržiavalo za panovania Abgara, jeho syna i jeho vnuka. Potom však začalo ožívať pôvodné pohanské náboženstvo a jeden z Abgarových pravnukov dokonca uvažoval odstrániť sväté plátno sponad brány. Vtedy na základe Božieho zjavenia prišiel v noci edesský biskup so svojím klérom, postavil pred obraz lampadu, opatrne ho zakryl keramickou doskou a zamuroval. Kráľovi viac neprekážal, ale postupne upadal do zabudnutia.
Za cisára Justiniána I. (527 – 565) vtrhol perzský kráľ Chozroes I. na územie Rímskej ríše a obliehal aj Edessu. Vtedy mal tamojší biskup Eulabios zjavenie, na základe ktorého našiel Rukou neutvorený obraz a urobil s ním slávnostný sprievod po celom meste. Takto bolo sväté plátno znova objavené a perzské vojsko znenazdania zutekalo. Keď sa Edessa dostala pod nadvládu Arabov, cisár Roman I. (920 – 944) predmetný obraz odkúpil a 16. augusta 944 slávnostne preniesol do Konštantínopola, kde spočíval do roku 1204. Pri tejto udalosti sa udialo veľa zázračných uzdravení.
Ďalšie osudy svätého plátna sú nejasné. Pravdepodobne sa ho zmocnili križiaci, ktorí ho chceli previezť do Benátok, ale ich loď stroskotala a spolu s relikviou sa potopila. Našťastie sa dodnes zachovali jej verné kópie.
Autor: ThLic. Marcel Gajdoš - všetky životopisy svätcov od tohto autora (52)

 Po dobytí Konštantínopolu križiakmi v roku 1204 sa o rukou neutvorenom obraze Spasiteľa stratili záznamy. Existuje viacero verzií o tom, čo sa s ním stalo. Podľa jednej ho vzali križiaci; no loď na ktorej bol obraz, stroskotala v Marmarskom mori. Podľa inej tradície obraz okolo roku 1362 preniesli do Janova, kde ho uložili v kláštore svätého Bartolomeja.







On je obraz neviditeľného Boha

Čítať neskôr

Otázka Ježišovho výzoru a postavy, najmä jeho tváre, pohýnala raných kresťanov, ktorí už nemohli vidieť Ježiša z tváre do tváre. Keďže neexistuje jeho portrét a dobový opis, názory a predstavy o jeho výzore sa rozchádzajú dvoma smermi.
Predstavitelia jedného smeru argumentovali, že Ježiš prijal celú ľudskú poníženosť, a preto nemohol mať ani pekný výzor. Pritom sa odvolávali na Izaiáša 53,2: „Nemá podoby ani krásy, aby sme hľadeli na neho, a nemá výzoru, aby sme po ňom túžili.“ Tento názor, podľa ktorého Ježiš mal nepekný zovňajšok, zastupovala v pozoruhodnej zhode väčšina skorých cirkevných otcov.
Zástancovia opačného názoru, podľa ktorého Ježiš musel byť obzvlášť krásny, argumentujú antickou predstavou, že pekná duša môže prebývať len v peknom tele. Teda Ježišova vnútorná harmónia sa musí prejavovať aj vonkajšou krásou. Ako biblický argument uvádzali Žalm 45,3: „Ty si najkrajší z ľudských synov. Z tvojich perí plynie milota. Preto ťa Boh požehnal naveky.“
V 6. storočí sa objavovali v rastúcej miere obrazy Ježiša, ktoré boli označované ako acheiropoieten, ako „nie ľudskou rukou vytvorené“. Jeden takýto obraz bol v roku 574 prinesený z mesta Kamuliana do Konštantínopolu. Podľa legendy pohanská žena Hypatia sľúbila, že by uverila v Krista, keby ho mohla uvidieť. Tu našla v jazierku svojej záhrady obraz namaľovaný na plátne, na ktorom ihneď spoznala Ježišovu tvár. Žena vytiahla obraz z vody a zavinula ho do svojho rúcha, na ktorom tento zanechal odtlačok.
Pravdepodobne najznámejšou správou o takomto „nie ľudskou rukou urobenom“ obraze je legenda o edesskom kráľovi Abgarovi. Cézarejský biskup Euzébius, ktorý  koncom 4. storočia napísal Cirkevné dejiny, informuje o liste, v ktorom edesský kráľ Abgar prosí Ježiša, aby prišiel k nemu a vyliečil ho z malomocenstva. Vo svojej písomnej odpovedi mu Ježiš poskytuje toto uzdravenie tým, že po svojom nanebovstúpení pošle jedného zo svojich učeníkov do Edessy – podľa Euzébiovho opisu apoštola Tadeáša. Kristov obraz Euzébius síce nespomína, no uvádza videnie Krista.
Naproti tomu sýrske podanie legendy o Abgarovi vie o obraze, ktorý Ježiš poslal Abgarovi: Ježiš si umyl svoju tvár a utrel si ju šatkou (grécky: mandylion), pričom jeho tvár sa vtlačila do tejto šatky. (Euseb. HE 1,13) Táto šatka bola ukrytá v edesskej mestskej hradbe, kde ju znovu našli počas obliehania Peržanmi. Zázračnou mocou šatky bolo zachránené toto mesto: Keď Peržania zbadali Ježišovu tvár, vzdali sa obliehania Edessy.
Vyobrazenia tejto šatky, takzvané mandylion-ikony, priniesli križiaci do Európy, kde sú dodnes uctievané ako „Veronikina šatka“. Pretože „nie ľudskou rukou urobené obrazy“ sa pozoruhodne podobajú, mnohé nasvedčuje tomu, že existoval pravzor, ktorý bol presne kopírovaný. Z rozličných apokryfných opisov Ježišovho výzoru, ktoré pochádzajú z prvého storočia, vznikla zjavne kompilácia, ktorá bola neskôr pripísaná vedúcemu teológovi úcty obrazov Jánovi Damaskému († okolo 749) a ktorá bola prijatá do maliarskych príručiek ako „pravý Ježišov obraz“.
Legenda o Abgarovi chce zachytiť historickosť Ježiša proti všetkým pochybnostiam a chce každé v tej dobe známe vyobrazenie Pána vzťahovať na pravzor. Neustále používané atribúty „nie ľudskou rukou urobený“ alebo aj „spadnutý z neba“ zdôrazňujú Boží zámer zjaviť sa v Ježišovi v ľudskej podobe, aby nás zachránil a urobil novými ľuďmi. „On pre nás ľudí a pre našu spásu zostúpil z nebies. A mocou Ducha Svätého vzal si telo z Márie Panny a stal sa človekom,“ toto formuluje Nicejsko-konštantínopolské vyznanie viery.

Na niektorých ikonách dvaja anjeli, ktorí sa akoby vznášali v hlbinách neba, ukazujú šatku s Ježišovou tvárou. Tá je v strede kríža, ktorý je vkreslený do kruhu božskej slávy. Do tohto kríža je gréckymi písmenami vpísané Božie meno Jahwe (Ja som, ktorý som). Ježiš Kristus je obrazom Otca a zároveň dokonalým človekom. Cieľom Ježišovho vtelenia a jeho vykupiteľského diela je urobiť ľudí opäť tým, čím mali byť od počiatku podľa Božieho plánu: jeho obrazom. Pavol o tom píše v liste Kolosanom: „[v Ježišovi] máme vykúpenie, odpustenie hriechov. On je obraz neviditeľného Boha“ (Kol 1,14n). Pred korintskou cirkevnou obcou Pavol vyjadruje nádej, že všetci, ktorí pozerajú na Ježiša, sa mu aj stávajú podobnými: „A my všetci s odhalenou tvárou hľadíme ako v zrkadle na Pánovu slávu a Pánov Duch nás premieňa na taký istý, čoraz slávnejší obraz.“ (2Kor 3,18) 
Z nemčiny preložil Ján Krupa.






             Vidím cca 5 metrov ďaleko a hodne vpravo bude tam zrejme nejaký prítokový koridor. Strop je pevný len zľava
             hrozí zával vo forme ťažkých pieskov a ílov. Sála odtiaľ riadny chlad... Na vrchu stúpania stropu stena zasa
             padá nadol.
              Nové drevenice nad Rovnou horou budú zaujímavým ubytovaním pre turistov...
               Po tretí krát som zaplával od brehu čo mi strach dovolil:-)
              Zdá sa že vpravo je to celé zapieskované
             Prehovoriť niekoho na akciu do lomu je takmer nemožné, ešte že Peťa motivuje to otužovanie....
              Hladina ako zrkadlo....
             Nakladám až po tridsiatu prepravku..... dnes sa ponáhľam domov lebo mám niečo dôležité...
              Na vrchu pod stropom máme dva bločky moc dôvery nevzbudzujú...
              Máme dáždniky keby "neco"

             Je príjemne sparno a voda je rovnako celkom fajn len tak priemerne studená....
              Dostať Peťa na akciu v lepšom počasí je doslovne nemožné. Slnečných dní je málo za pekného počasia však
              nikto k jazeru nechce v poslednej dobe chodia borci len na záhradky.
             Zháňaním ľudí do akcii tým som podaromnici zabil v Malej Fatre celý život:-

            Ale vyzeral tam na tom dachu dobre....


Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára

Kaňon Mostnica pri Bohinskom jazere Slovinsko tento kaňon pri bohinskom jazere by bol v programe mnb ochutnávka paráda Bohinské ...