Není to mýtus ze smrtelné postele: Podle nové zprávy Grossmanovy lékařské fakulty Newyorské univerzity se nám po smrti skutečně promítne život před očima. (Foto: Flickr)

„Vzpomínám si, že jsem viděl svého otce,“ řekl jeden z pacientů poté, co upadl do bezvědomí.

„Zahlédl jsem záblesky svého života a cítil jsem hrdost, lásku, radost a smutek, které se do mě vlily,“ vzpomínal jiný poté, co byl vytažen z okraje.

„Vzpomínám si na světelnou bytost… která stála blízko mě. Tyčila se nade mnou jako velká věž plná síly, ale vyzařovala jen teplo a lásku,“ svěřila se třetí přeživší.

Tyto a mnohé další strašidelné vzpomínky popsali pacienti se zástavou srdce, kteří podstoupili kardiopulmonální resuscitaci, když se vznášeli na prahu smrti.

Lékaři obvykle předpokládali, že zhruba po 10 minutách srdeční zástavy, kdy srdce přestane bít a mozek je zbaven kyslíku, je mozková činnost malá nebo žádná.

Nový výzkum newyorské univerzity však tuto mylnou představu staví na hlavu.

„Známky normální a téměř normální mozkové aktivity se objevují až do hodiny po resuscitaci,“ řekl Dr. Sam Parnia, docent medicíny na NYU Langone Health, v rozsáhlém rozhovoru pro The Post.

„Existují známky normální a téměř normální mozkové aktivity, které byly zjištěny až hodinu po resuscitaci,“ řekl Dr. Sam Parnia, docent medicíny na NYU Langone Health, v rozsáhlém rozhovoru pro The Post.

‚Byly mi ukázány následky mého života, tisíce lidí, se kterými jsem komunikoval, a cítil jsem, co ke mně cítí, viděl jsem jejich život a jak jsem je ovlivnil. Dále jsem viděla důsledky svého života a vliv svých činů.

Vzpomínka jednoho oživeného pacienta, jehož identita byla z důvodu ochrany soukromí zachována

„Podařilo se nám nejen ukázat markery lucidního vědomí – podařilo se nám také ukázat, že tyto zážitky jsou jedinečné a univerzální. Liší se od snů, iluzí a přeludů.“

Parnia je hlavním autorem studie publikované tento týden v časopise Resuscitation, která zkoumala mozkovou aktivitu a vědomí u 53 pacientů, kteří přežili srdeční zástavu v 25 nemocnicích, většinou v USA a Velké Británii.

Vědcům se podařilo prokázat, že mozek je překvapivě odolnější, než se většina lékařů dříve domnívala.

„Náš mozek je velmi odolný“ a „je odolnější vůči nedostatku kyslíku“, než se očekávalo, řekl Parnia a dodal, že tento orgán „se dokáže sám obnovit a má markery normální mozkové činnosti“.

Z 53 přeživších pacientů ve studii jich téměř 40 % uvedlo, že mají vzpomínky nebo vědomé myšlenky. Pacienti ve studii požádali, aby jejich identita nebyla z důvodu ochrany soukromí zveřejněna.

„Už jsem nebyl ve svém těle. Vznášel jsem se bez váhy a tělesnosti. Byl jsem nad svým tělem a přímo pod stropem místnosti intenzivní terapie. Pozoroval jsem scénu, která se odehrávala pode mnou.

Anonymní pacient

U pacientů se také objevily výkyvy mozkových vln gama, delta, theta, alfa a beta, které jsou spojeny s vyššími mentálními funkcemi, jak bylo zaznamenáno elektroencefalogramem, což je technologie, která zaznamenává mozkovou aktivitu pomocí elektrod.

„U lidí, kteří prožili zážitek blízké smrti, existuje vyprávěcí oblouk,“ řekl Parnia o společných tématech, která si přeživší vybavovali. „Jejich vědomí se zvýší, je živější a ostřejší.“

Jedním z nejčastějších společných zážitků lidí, kteří byli oživeni po zástavě srdce, je 360stupňové vnímání prostoru kolem nich.

„Ve smrti mají pocit, že jsou odděleni od svého těla,“ řekl Parnia, „a pak se mohou pohybovat. Ale oni jsou v tom [nemocničním] pokoji a shromažďují informace. Měli pocit, že jsou plně při vědomí.“

V tomto stavu vědomí často pozorují lékaře a sestry, kteří pracují na záchraně jejich života, ale jejich pozorování je zcela klidné a bez strachu či úzkosti.

A ano, mnozí lidé skutečně vidí, jak jim život plyne před očima, podobně jako v příbězích z folklóru a populárních médií.

„Ve smrti se nějakým způsobem vynoří celý jejich život,“ říká Parnia. „Je to hluboké, účelné a smysluplné přehodnocení jejich života.“

„Vzpomínám si, jak jsem odcházel kaňonem. Na obou stranách kaňonu stáli muži v bílých hábitech s kapucemi zakrývajícími obličeje. Poslední, co si pamatuji, bylo, že všichni ukazovali na mě.“

Další oživený pacient, který „zemřel“ a byl přiveden zpět k životu

Toto přehodnocení jejich životů není v nějakém konkrétním pořadí, řekl Parnia, ale spíše jde o ponor do morálky a etiky. „Není to chronologie. Je to účelné přehodnocení věcí, o které v životě usilujeme, například povýšení v práci.

„Primární skutečností se stává to, jak se chováme k ostatním lidem,“ dodal Parnia, který je také ředitelem výzkumu kritické péče a resuscitace na NYU Langone Health. „Nejsou to náhodné vzpomínky. Je toho mnohem víc.“

Dalším společným tématem je pocit příchodu na místo, které je naprosto důvěrně známé: domů. „Někde, kde mají pocit, že to poznávají a kam se vracejí. Pokračují ve zbytku cesty na místo, které cítí jako domov,“ řekla Parnia.

„Zajímavé je, že je to univerzální, v USA i v jiných zemích.“

Věda zatím plně nerozumí tomu, jak nebo proč k těmto běžným zážitkům dochází, ale Parnia se domnívá, že normální provozní soustředění mozku, které nám pomáhá přežít den, se uvolní a „rozladí“

„Zeptali se mě, jestli se chci vrátit domů, nebo jestli se chci vrátit sem. Řekl jsem jim, že mě potřebují moji dva synové a že se musím vrátit. Najednou jsem zase cítila, jak se mi bolavé klouby třepotají bolestí.“

Anonymní pacient

„Za normálních okolností existují brzdné systémy, které nám brání v přístupu ke všem aspektům našeho mozku,“ vysvětlil Parnia. „Ostatní funkce mozku jsou utlumeny.“

Ale „když se mozek vypne, jako obranný mechanismus, aby se zachoval [během srdeční zástavy], brzdy jsou vypnuté“.

Tehdy se u lidí „aktivují další části mozku, které byly v klidu. Získáte přístup k celému svému vědomí a k věcem, ke kterým normálně nemáte přístup, ke všem svým emocím, pocitům, myšlenkám a vzpomínkám.“

„Nejsou to halucinace. Jsou to velmi reálné zážitky, které se objevují při smrti,“ dodal Parnia.

Výzkum prováděný v NYU Langone Health a dalších výzkumných centrech představuje průlom v resuscitaci, oboru, který zaostává za jinými oblastmi lékařského výzkumu.

Míra přežití při resuscitaci je frustrující, vysvětlil Parnia. „Naše míra přežití není příliš dobrá,“ částečně proto, že technologie od roku 1960, kdy byla resuscitace vynalezena, příliš nepokročily. „Tak to cítíme ve světě resuscitace.“

Mezitím on a další nyní doufají, že „se nám konečně podařilo pochopit, co se děje při smrti“.

Zdroj: nypost.com